Před osmi měsíci jsem s orientačním během prakticky začínal. Teď stojím na akci Světového poháru, běhám ve stejných lesích jako světová elita a zjišťuji jednu důležitou věc: při orientáku si nikdy nesmíte říct „Ty jo, mně to dneska ale jde.“ Ani v duchu.
Když jsem balil věci na pět dní do Vyššího Brodu, došlo mi něco zvláštního. Na orientační závody jsem si vezl víc věcí než na jedenáctidenní přechod Madeiry.
Na Madeiře to ale bylo jednoduché. Přírodě bylo celkem jedno, že mám stejné tričko třetí den. Tady budu mezi lidmi, takže jsem usoudil, že čisté oblečení bude lepší strategie.
A rezerva se vždycky hodí.
Člověk nikdy neví, co se může stát. Třeba kdyby ze mě fanynky strhaly oblečení.
Nakonec se ukázalo, že největšími fanynkami budou spíš větve a ostružiny. Na ultratrailech mi zase fandily krávy. Aspoň jsem si to tak vždycky vykládal, když na mě bučely z pastviny.
Krávy ale byly přece jen jemnější publikum.
Pravděpodobně proto, že byly za ohradníkem.
Středa: Vyšší Brod, klášter a Český Krumlov
Do Vyššího Brodu jsme dorazili ve středu 5. srpna.
Ubytování jsme měli přímo v klášteře. K dispozici byly různé kategorie pokojů a já měl štěstí na nový jednolůžkový pokoj hotelového typu s vlastním sociálním zařízením.
Pokoj mě velmi příjemně překvapil. Jednoduchý nový nábytek ve světlém dřevě, všechno čisté a nové. Na několik závodních dní opravdu příjemné zázemí.
Po ubytování jsme vyrazili do Českého Krumlova povzbudit kamarády při sprintu.
A musím přiznat, že mě trochu mrzelo, že jsem se na sprint nepřihlásil. Proběhnout se s mapou historickým Krumlovem musel být nádherný zážitek. Sprinty ve městě mi navíc vyhovují a myslím, že bych si ho opravdu užil.
Ale příště už vím, že když něco chci, musím si za tím jít.
Samotný Krumlov byl nádherný. Povzbuzovali jsme kamarády a užívali si atmosféru.
Kolem páté odpoledne přišla zpráva od pořadatelů. Kvůli nepříznivé předpovědi počasí se čtvrteční start posouvá o čtyři hodiny dopředu.
Původní nula byla ve 13:00.
Nově v 9:00.
Večer jsme se ještě sešli s partou ze SKOB Ostrava v hospůdce v místním kempu. Povídalo se, probíraly se závody a hlavně jsme se hodně nasmáli.
Kolem desáté už jsem byl zpátky na pokoji. Ještě jsem si chvíli četl Nový zákon a potom šel spát.
Ráno mě čekala první etapa.
E1: Hlavně nic velkého nezvorat
Ve čtvrtek mezi půl šestou a šestou ráno se přes Vyšší Brod přehnala bouřka. Po ní se trochu ochladilo a vzduch byl příjemnější.
Na snídani ovesná kaše s banánem, dojíst zbytek včerejší svačiny a vyrážíme.
V 7:30 jsme ve třech stavěli klubový stan SKOB Ostrava.
Můj start byl v 9:18.
Trať H50 měla 3,49 km, převýšení 120 metrů a 16 kontrol.
Po předchozích nepovedených závodech jsem si dal jednoduchý úkol:
Nebudu spěchat. Budu číst mapu a pokusím se neudělat žádnou velkou chybu.
A ono to fungovalo.
Terén byl nádherný, ale náročný. Skály, obrovské balvany, popadané kmeny, bažiny. Běžet se často moc nedalo.
Největší chybu jsem udělal na páté kontrole. Myslel jsem si, že od ní musím být ještě daleko, přestože jsem ve skutečnosti stál asi dvacet metrů od ní.
Chvíli jsem tedy poletoval po lese a snažil se zjistit, kde vlastně jsem.
Nakonec jsem se chytil a pokračoval.
Zbytek závodu už bez větší chyby.
Čas 64:32.
Při vyčítání to byl v tu chvíli poslední čas.
A víte co?
Bylo mi to úplně jedno.
Byl jsem maximálně spokojený.
Lidé přicházeli z lesa a říkali, jak to bylo těžké. Když mě potkávali, divili se:
„Ježiš, ty jsi nějaký veselý.“
Byl.
Splnil jsem totiž přesně to, co jsem si před startem řekl.
A potom jsem se pořádně rozhlédl kolem sebe.
Obrovské stany, stanová městečka, občerstvení, dětský orientační běh mezi zábranami, závodníci z celého světa – zahlédli jsme například běžce z Thajska – a vedle aréna Světového poháru s velkoplošnou obrazovkou.
Na místě bylo opravdu znát, že nejde o obyčejné víkendové závody.
A v tu chvíli mě to trochu dojalo.
Před osmi měsíci jsem s orientačním během začínal. A teď jsem tady. Na akci Světového poháru.
Ještě jeden cíl: nejjižnější bod České republiky
Po první etapě jsme ale ještě neměli dost.
V sedmi lidech jsme vyrazili z obce Studánky na přibližně šestikilometrový výlet k nejjižnějšímu bodu České republiky.
Když už člověk tráví několik dní ve Vyšším Brodě, byla by skoro škoda být tak blízko a nepodívat se tam.
A tak jsme si k orientačním kontrolám přidali ještě jeden bod.
Tentokrát bez mapy, bez čipu a hlavně bez dohledávky. 😄
Byla to příjemná změna po dopoledním závodění. A další místo, kam bych se bez orientačního běhu možná nikdy nevydal.
E2: Rychlost nechybí
V pátek přišla dlouhá trať.
6,5 km a 240 metrů převýšení.
Po prvním dni jsem změnil taktiku. Řekl jsem si, že tentokrát trochu přidám a zkusím zabojovat o lepší výsledek. Samozřejmě pořád s podmínkou, že nechci dělat velké chyby.
Hned na druhé kontrole jsem ji trochu přeběhl a musel se vracet.
Druhá chyba přišla na desítce. Stočení trochu doprava, návrat níž a znovu se chytit.
Jinak jsem ale bojoval.
Ve skutečnosti jsem naběhal 8,18 km a v cíli měl čas přibližně 1:21:39.
A jeden mezičas mě opravdu potěšil.
Na postupu z osmé na devátou kontrolu jsem měl nejrychlejší čas z prvních 45 závodníků v cíli.
Takže jsem si potvrdil:
Rychlost nechybí. Problém je přesnost a rychlost dohledávky.
A právě to se musím učit.
Les byl opět nádherný. Čistý, relativně málo hustníků, hodně kamenů a skalek. Skalnatý terén mi vlastně docela sedí.
Horší je to se světlinami a některými porostovými detaily. Hustník ještě většinou poznám, ale světlina mi občas v terénu jednoduše zmizí.
A také jsem několikrát spadl.
V jednom místě snad třikrát během třiceti metrů.
Nic vážného.
Vstát, oprášit se a pokračovat.
E3: Vítejte ve skalách
Sobota přinesla úplně jinou školu.
3,18 km, 180 metrů převýšení, 14 kontrol. Čas 69:45.
Bylo kolem 25 °C, v lese příjemně a sucho. Skály neklouzaly.
Jenže orientačně to bylo opravdu těžké.
Tak technicky náročný skalnatý terén jsem za svých osm měsíců orientačního běhání ještě nezažil.
A hned jsem dostal lekci.
Třetí kontrola přitom podle mě patřila mezi dvě nejjednodušší na celé trati.
Jenže já byl asi 80 metrů vpravo od ní a několik minut jsem netušil, kde přesně jsem.
Pak jsem zahlédl Matyho z našeho klubu, jak razí kontrolu.
Šel jsem se podívat.
„Ježiš, vždyť to je moje čtyřka!“
V tu chvíli jsem okamžitě věděl, kde jsem. Odběhl jsem zpátky na trojku a potom rovnou na čtyřku.
Výsledek?
Na čtyřku jsem měl druhý nejlepší mezičas.
Žádný orientační zázrak.
Já už totiž přesně věděl, kde ta kontrola je. 😄
Další zbytečný kufr přišel na šestce.
Postup snad jen 150 metrů. Jenže já začal kontrolu hledat asi o 75 metrů dřív.
A potom jsem tam poletoval jako vyplašená srnka.
Když člověk v takovém skalnatém terénu ztratí kontakt s mapou, návrat není jednoduchý.
Po závodě jsem byl chvíli naštvaný sám na sebe. Dvě relativně jednoduché kontroly a tolik zbytečného času.
Jenže prostředí bylo nádherné. Jedna z kontrol byla krásně umístěná nahoře ve skalách.
Přesně kvůli takovým místům mě orienták baví.
Na startu nás navíc čekalo nezvyklé upozornění – cedule s čísly kontrol, u kterých se nacházely vosy.
Já měl štěstí a žádné jsem nezaregistroval.
Hanka z našeho klubu už takové štěstí neměla. Běžkyně před ní pravděpodobně rozšlápla hnízdo a Hanka, která běžela těsně za ní, schytala útok roje a několik žihadel.
Po závodě jsem ještě něco pojedl, prošel si zázemí a dolovil několik kontrol v aplikaci Venku.app.
A potom přišla Vltava.
Tři rafty a konečně zase na vodě
Na vodě jsem dlouho nebyl a moc jsem si přál se zase svézt.
Nakonec jsme dali dohromady tři rafty a vyrazili na Vltavu.
Byla to skvělá změna po několika dnech běhání po lese.
A protože na Vltavě zřejmě myslí na všechno, nechybělo ani občerstvení.
Po vodě přišlo pivo, vyhlášení výsledků a potom návrat do kláštera.
Jenže spánek nepřišel.
Podíval jsem se z okna a uviděl krásnou hvězdnou oblohu.
Takže místo spaní vytahuji telefon.
Hvězdy nad klášterem
Začal jsem experimentovat s nočním focením.
Fotografie nakonec dopadla docela pěkně.
Potom jsem dostal ještě lepší nápad.
Časosběr!
Telefon pracoval, video vzniklo…
…jen hvězdy se rozhodly, že v něm vidět nebudou.
Tak příště.
Snad ještě bude během léta příležitost.
Problém byl, že jsem nakonec usnul někdy kolem třetí ráno.
Budík v sedm.
Čtyři hodiny spánku před poslední etapou.
Ideální sportovní příprava. 😄
E4: „Ty jo, mně to dneska ale jde.“
V neděli jsem startoval v 10:54.
Trať měla přibližně 3,5 km a 127 metrů převýšení.
Na start to byl asi kilometr, navíc do kopce, takže jsem se cestou alespoň pořádně rozhýbal.
Nervózní jsem nebyl.
Pípnutí.
Beru mapu, zapínám hodinky a na mapový start je asi 70 metrů. Během nich skládám mapu, orientuji ji a vyrážím.
Jednička – rychle.
Dvojka – dobrý.
Trojka – taky.
A potom mi hlavou proběhla myšlenka, která se při orientačním běhu zřejmě nesmí vyslovit.
Ani v duchu.
„Ty jo, mně to dneska ale jde.“
A tím jsem to zakřikl.
Čtvrtý mezičas:
41 minut a 16 sekundy.
Vítejte zpátky v realitě.
Čtyřka byla dál. Postup jsem si hlídal, dostal jsem se k oplocence, srovnal směr…
…a kontrolu proběhl.
Hledám.
Nic.
Najednou jsem někde u sedmičky.
Dobře. Vím, kde jsem.
Znovu směr na čtyřku.
A zase nic.
Začínám mít pocit, že jsem tam už strašně dlouho. Na hodinky se raději ani nedívám.
V hlavě už se rodí rozhodnutí:
Kašlu na to. Půjdu na pětku.
Udělám pár kroků.
A něco mi říká:
„Ještě se podívej támhle.“
BUM.
Čtyřka.
A pokračujeme.
Pětka, šestka, sedmička. U sedmičky chvíli hledám, než si řeknu:
„Bože, vždyť je v tom hustníku.“
Osm, devět, deset.
Na jedenáctku volím vlastní postup.
Chyba.
Jsem blízko, ale hledám.
Dva výrazné stromy.
„Které to sakra jsou?“
Nic.
Vracím se přes hustník, rozhodnu se jít po cestě…
BUM.
Jedenáctka.
Na dvanáctce jsem zase kousek vedle. Dostanu se k potoku, zahlédnu chatku a znovu chytám směr.
Pro jistotu se ještě domluvím s jiným závodníkem, přestože má jinou mapu.
Sedí to.
BUM.
Dvanáctka.
Na třináctku přes potok.
Samotný brod měl asi dva metry na šířku a kolem dvaceti centimetrů vody.
Za brodem doběhla další závodnice a chvíli jsme šli stejným směrem.
Najednou oba zapadneme nohou hluboko mezi kameny.
„Jsi dobrá?“
„Ano.“
Tak se vyškrábeme z naší jezevčí díry a pokračujeme.
BUM.
Třináctka.
Čtrnáctka vlevo na vrcholku výběhu z lesa.
A potom už louka.
Sběrka číslo 15.
Bomby.
A sprint do cíle.
Čas strašný.
Ale byl jsem šťastný.
Protože jsem to nevzdal.
A výsledkový lístek nakonec krásně ukázal celý můj závod.
První tři kontroly rychle.
Pak K4 – 41:03.
A když jsem konečně zase věděl, kde jsem, tak K14 sedmý nejlepší mezičas, K15 šestý a finiš šestý.
Takže asi:
Čtyřicet minut hledám jednu kontrolu a potom bomby do cíle.
Celý Marek. 😄
Když se dokážete smát sami sobě
Během těch čtyř dnů mi došla ještě jedna věc, která možná vysvětluje, proč mě orientační běh tak baví.
Když člověku nevadí udělat si srandu sám ze sebe, má o zábavu prakticky postaráno.
Každý se totiž z lesa vrátí s nějakou historkou.
Někdo zakufruje.
Někdo skončí v bažině.
Někdo hledá kontrolu, kolem které několikrát proběhl.
Někdo schytá vosy.
A někdo se s další závodnicí škrábe z jezevčí díry.
Potom se všichni sejdeme u klubového stanu a z věcí, které nás před hodinou v lese vytáčely, jsou najednou nejlepší historky dne.
A smějeme se.
Hodně.
Možná právě tohle je jedna z věcí, které mě na orientáku baví nejvíc.
Osm měsíců s orientační mapou
Když jsem před osmi měsíci s orientačním během začínal, nenapadlo by mě, že za pár měsíců budu stát na akci Světového poháru.
Čtyři závodní dny ve Vyšším Brodě pro mě byly obrovskou školou.
Poznal jsem terény, které jsem předtím nikdy neběžel.
Udělal jsem spoustu chyb.
Několikrát zakufroval.
Mnohokrát spadl.
Něco pochopil a snad se zase o kousek posunul.
Ale celý zážitek nebyl jen o kontrolách a výsledcích.
Byla to atmosféra Světového poháru, nádherné lesy, klášter, Český Krumlov, nejjižnější bod České republiky, Vltava, večerní hvězdy a hlavně lidé.
Máme skvělou partu SKOB Ostrava.
Zkušenější závodníci nám předávají zkušenosti, poradí a povzbudí.
Zvlášť bych chtěl poděkovat Josefu Juřeníkovi, který se mi snaží předávat svoje zkušenosti a vždycky dokáže povzbudit.
Ale díky patří celé partě.
Za společné večery, srandu, podporu i všechny historky z lesa.
Když jsme potom odjížděli domů, byl jsem unavený.
Ale strašně spokojený.
Celá akce se mi moc líbila.
Atmosféra, kamarádi, tratě, lesy, zázemí i možnost být přímo u Světového poháru.
Prostě všechno bylo luxus.
Kdybych se měl rozhodovat znovu, jel bych znovu.
A také už znám jedno ze základních pravidel orientačního běhu:
Nikdy, ale opravdu nikdy si neříkejte: