Když jsem stál na startu svého jedenáctého maratonu v Helsinkách, měl jsem plán celkem jasný. Chtěl jsem závod hlavně dokončit a držet se vodiče na čtyři hodiny. Žádné velké hrdinství, žádný útok na osobní rekord.
Jenže někdy rozhodují úplné maličkosti.
Těsně před startem mě kamarád Petr přemluvil, ať se jdeme vyfotit u startovní brány. Obyčejná fotka na památku. Kvůli ní jsme se ale dostali mnohem blíž ke startovní čáře.
A najednou jsem stál téměř vedle vodiče na čas 3:30.
Řekl jsem si: „Zkusím se ho chvíli držet.“
Kdybych zůstal tam, kde jsem původně plánoval stát, nejspíš bych se zařadil k vodiči na čtyři hodiny. Pravděpodobně bych s ním běžel celý závod a ani by mě nenapadlo zkoušet něco rychlejšího.
Jenže tentokrát se všechno seběhlo jinak
První kilometry ubíhaly překvapivě lehce. Tempo mi sedělo a dlouho jsem měl pocit, že běžím přesně podle svých možností. Po doběhu jsem přemýšlel, čím to vlastně bylo.
Možná svou roli sehrál pravidelný trénink, kterému se od začátku roku věnuji mnohem poctivěji. Možná pomohly i orientační běhy, které jsme během našeho pobytu ve Finsku absolvovali. Orientační běh člověka nenaučí jen běhat. Nutí ho přemýšlet, reagovat na změny, měnit tempo a fungovat i v únavě.
Možná se prostě všechno sešlo ve správný okamžik.
Maraton si ale vždycky vybere svou daň.
V závěru už jsem začal zpomalovat. Síly postupně ubývaly a poslední kilometry bolely snad úplně všechno. A asi tři sta metrů před cílem přišel okamžik, kdy jsem si říkal, že je zle.
Do levé nohy mě chytla tak silná křeč, že jsem byl rád, že vůbec stojím. Na chvíli jsem zastavil, protáhl nohu a v hlavě měl jediné:
Hlavně se dostat do cíle.
Jenže pak se stalo něco krásného.
Těsně před vběhnutím na tartanovou dráhu začali fanoušci kolem trati hlasitě povzbuzovat. Křičeli, tleskali a hecovali mě, ať ještě přidám.
A člověk v takové chvíli najednou zapomene skoro na všechno.
Rozběhl jsem se znovu.
Možná to už nebyl sprint. Ale po té křeči jsem měl pocit, že letím.
Pak přišel okamžik, na který nikdy nezapomenu.
Vbíhal jsem na Olympijský stadion v Helsinkách. Stadion, kde Emil Zátopek při svém úplně prvním maratonu v životě vybojoval olympijské zlato během Letní olympijské hry 1952.
V tu chvíli jsem nemyslel na čas.
Jen jsem si užíval atmosféru. Slunce svítilo, tribuny byly plné a já běžel posledních pár desítek metrů po stejné dráze, která je součástí běžecké historie.
A pak jsem proběhl cílem.
3:40:12
Nový osobní rekord.
Chvíli jsem tomu ani nechtěl věřit.
Přitom všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Kdyby mě Petr nepřemluvil k jedné obyčejné fotce u startovní brány, možná bych celý závod běžel s vodičem na čtyři hodiny. Možná bych si doběhl pro pohodový čas. Ale asi ne pro osobní rekord.
Právě proto mám běhání tak rád.
Nikdy dopředu nevíte, který závod bude ten výjimečný. Někdy rozhodnou měsíce poctivého tréninku. Jindy atmosféra závodu. A někdy úplná maličkost – jedna fotografie před startem.
Můj jedenáctý maraton tak nebude jen číslem v běžecké statistice.
Bude pro mě navždy symbolem toho, že odvaha občas stojí za to. Že pravidelný trénink dává smysl. A že i když vás tři sta metrů před cílem chytne křeč, ještě není nic ztraceno.
Stačí udělat další krok.
A pak ještě jeden.
Výsledek
🏅 11. maraton
📍 Helsinki City Marathon, Finsko
⏱️ 3:40:12 – nový osobní rekord
🏟️ Doběh na olympijském stadionu, kde v roce 1952 zvítězil Emil Zátopek.