Když jsme plánovali cestu do Londýna, měl jsem jediný běžecký cíl – vyzkoušet si místní orientační běh nebo alespoň mapový trénink. Když už je člověk v zemi, kde má orientační běh i parkrun tak silnou tradici, byla by škoda toho nevyužít.
Jenže zrovna během našeho pobytu se žádný orientační závod nekonal.
Řekl jsem si tedy, že když už ne orienťák, zkusím svůj první parkrun.
Po krátkém hledání padla volba na Gladstone parkrun. Nechtěl jsem rychlou rovinatou trať po asfaltu. Lákal mě profil s kopci a běh krásným parkem. Druhý londýnský parkrun s ještě náročnější tratí se navíc tu sobotu neběžel, takže bylo rozhodnuto.
A zpětně musím říct, že jsem si nemohl vybrat lépe.
Registrace na poslední chvíli
Celé rozhodnutí bylo vlastně velmi spontánní.
Registroval jsem se až v pátek večer, přibližně čtrnáct hodin před startem. Registrace zabrala jen pár minut. Každý běžec dostane svůj unikátní čárový kód, který pak může používat na všech parkrunech po celém světě.
Dnes jich existuje už více než 2 500.
Start byl naplánovaný na sobotu v 9:00.
Když vám autobus ujede před očima
V sobotu ráno jsem vyrazil z ubytování kolem 8:10. Autobus číslo 255 měl přijet v 8:21 a cesta na start měla trvat přibližně 36 minut. Pak ještě deset minut pěšky.
Jenže Londýn mě hned naučil první lekci.
Autobus nikde.
Mezitím přijela linka 121, ale tu jsem nechal odjet. Pořád jsem věřil, že moje 255 každou chvíli dorazí.
Po několika minutách jsem začal být nervózní a otevřel Google Maps, abych našel jinou možnost dopravy.
A právě v okamžiku, kdy jsem zvedl hlavu od telefonu, jsem asi patnáct metrů od sebe uviděl svůj autobus. Vyjel zpoza zatáčky, kde předtím vůbec nebyl vidět.
Rychle jsem mávl.
Marně.
Řidič už nezastavil a autobus mi odjel přímo před očima.
Naštěstí jsem zjistil, že i autobus číslo 121 mě doveze poměrně blízko Gladstone Parku. Nasedl jsem tedy do dalšího spoje a během cesty jsem se rozhodl vystoupit o čtyři zastávky dříve, než doporučovaly Google Maps.
Říkal jsem si, že něco doběhnu pěšky a ušetřím čas.
To jsem ale ještě netušil, že mě čeká asi kilometr a půl dlouhé stoupání do kopce.
Nakonec jsem dorazil na start přibližně šest minut před výstřelem. Právě probíhala rozprava pořadatelů a vysvětlování pravidel.
V tu chvíli jsem si oddechl.
Stihl jsem to.
První parkrun v životě
Nebyl to jen můj první parkrun v Londýně.
Byl to vůbec první parkrun, který jsem kdy běžel.
Na startu 657. ročníku Gladstone parkrunu se sešlo 330 běžců.
Trať vedla krásným parkem a několikrát se střídala stoupání se seběhy. Přesně kvůli tomu jsem si ji vybral. Nebyla to trať na osobní rekord, ale měla svůj charakter a člověka nutila přemýšlet nad tempem.
Po startu ze mě opadla veškerá nervozita.
Najednou už nebylo důležité, že mi ujel autobus ani že jsem na start dorazil na poslední chvíli.
Prostě jsem si běh užíval.
Do cíle jsem doběhl v čase 28:14, což znamenalo 139. místo z 330 běžců, 108. místo mezi muži a 16. místo ve věkové kategorii VM45–49.
Cíl, který mě překvapil
Stejně zajímavý jako samotný závod byl i doběh do cíle.
Po proběhnutí cílovou čárou mi první dobrovolník předal kartičku s čárovým kódem označující moje pořadí.
Na kartičce bylo číslo 139.
Poté jsem přešel k dalšímu pořadateli, který nejprve načetl můj osobní parkrun kód v mobilu a následně naskenoval i čárový kód mé cílové pozice.
Celý systém byl jednoduchý, rychlý a perfektně fungoval.
Kartičku s pořadím jsem pak zavěsil na připravenou tabuli, kde byly po desítkách připravené pozice pro další závody.
Za několik minut bylo hotovo.
Pak už jsme si s ostatními běžci povídali o závodě, pořídili několik fotografií u cedule Gladstone parkrun a vyzvedl jsem si mikinu z prostoru pro odložené věci.
Návrat do Londýna
Při cestě zpět mě čekalo ještě jedno příjemné překvapení.
Na zastávce jsem zjistil, že mi jede dřívější autobus směrem na Golders Green, než jsem původně plánoval.
Za necelých čtyřicet minut jsem byl zpátky na ubytování.
Unavený.
Ale s pocitem, že jsem Londýn poznal úplně jinak než většina turistů.
Výsledky za dvě hodiny
Přibližně dvě hodiny po doběhu mi přišel e-mail s oficiálními výsledky.
Obsahoval nejen můj čas a pořadí, ale také umístění ve věkové kategorii a další statistiky.
V tu chvíli mi došlo, jak skvěle mají celý systém propracovaný.
Od bezplatné registrace přes organizaci závodu až po zpracování výsledků.
Všechno fungovalo rychle, přehledně a přitom velmi přátelsky.
Co bychom si mohli vzít i do Česka
Na Gladstone parkrunu mě nezaujala jen organizace.
Ještě víc mě oslovila atmosféra.
Nikdo si na nic nehrál. Vedle sebe běželi rychlí závodníci, rekreační běžci, senioři i rodiny s dětmi. Dobrovolníci se usmívali, povzbuzovali a bylo vidět, že je to baví.
Přesně takovou atmosféru se snažíme vytvářet i na Hrabovských bězích.
Nejde jen o výsledky nebo medaile.
Důležité je, aby lidé odcházeli domů s dobrým pocitem a těšili se na příště.
Právě proto dnes parkrun funguje ve více než 2 500 lokalitách po celém světě.
Závěr
Do Londýna jsem přijel s představou, že si zaběhnu orientační běh.
Odjížděl jsem ale s úplně jiným zážitkem.
Můj první parkrun mi ukázal, že běhání dokáže spojovat lidi bez ohledu na věk, národnost nebo výkonnost. Stačí si obout boty, postavit se na start a stát se na chvíli součástí místní komunity.
Pokud někdy budete cestovat do zahraničí a poblíž se poběží parkrun, určitě ho zkuste.
Možná si z města neodvezete osobní rekord ani medaili.
Ale odvezete si zážitek, který vám žádný průvodce nenabídne.
Marek Moravec
Hrabovské běhy