Když jsem zhruba před osmi měsíci absolvoval svůj první orientační závod, asi by mě nenapadlo, že své padesáté narozeniny oslavím právě na třídenní Grand Prix Silesia.

První etapu jsem běžel ještě jako devětačtyřicetiletý, druhou přímo v den svých padesátin a do třetí jsem nastupoval už jako čerstvý padesátník. A právě ta se postarala o opravdu nezapomenutelnou tečku.

Na závody jsem se přihlásil do kategorie H45A. Věděl jsem, že po fyzické stránce bych ji měl zvládnout. Otázkou bylo, jak si poradím s mapou, volbou postupů a dohledávkami kontrol. Jak se během víkendu ukázalo, právě tam mám ještě hodně co dohánět.

První etapa: chvíli to šlo, chvíli vůbec

Ještě před startem jsem si uvědomil, že se svou novou buzolou Silva Arc Jet S Left poběžím teprve podruhé. Mobil jsem tentokrát nechal u auta. Při předchozích závodech jsem ho měl v kapsičce na břiše a zdálo se mi, že by mohl ovlivňovat střelku. Možná to byla pouze moje chyba, ale tentokrát jsem chtěl mít jistotu, že buzolu nic neruší.

Před závodem jsem se dobře rozběhal. Už při rozklusání jsem ale cítil únavu a zpočátku se mi běželo těžce. Postupně jsem se rozdýchal a začal se cítit lépe.

První chyba přišla prakticky okamžitě. Hned po startu jsem začal hledat kontrolu už v prostoru mapového startu a ztratil přibližně tři minuty. Potom to nějakou dobu šlo, následovala další chyba, zase několik povedených kontrol – a takto se to opakovalo téměř po celou trať.

U desáté kontroly jsem si řekl, že se podívám, jaký mám čas. Teprve tehdy jsem zjistil, že jsem si vůbec nezapnul hodinky.

Bylo poměrně teplo, ale terén se mi moc líbil. Břidlicové skály, les, jezírka, louky – prostředí bylo opravdu krásné. Jen škoda těch chyb.

Do cíle jsem doběhl v čase 56:26 a obsadil 20. místo z 24 závodníků. Mezičasy ale ukázaly, že když jsem věděl, kde jsem, dokázal jsem běžet docela rychle. Na druhou kontrolu jsem měl třetí nejlepší mezičas, na devatenáctou pátý a doběh do cíle dokonce třetí nejrychlejší.

Výsledek tedy nezkazila fyzička, ale několik větších navigačních chyb. Přesto jsem se po závodě cítil dobře. V cíli jsem se vlastním chybám spíše smál a náladu jsem měl výbornou.

Druhá etapa: deset metrů od kontroly a jedenáct minut hledání

V sobotu 25. července, přímo v den mých padesátých narozenin, nás přivítalo krásné slunečné počasí. Cítil jsem se dobře, zázemí závodu bylo moc pěkné a na start jsem vyrážel s chutí.

Čekala mě trať dlouhá 3,3 kilometru s převýšením 105 metrů a šestnácti kontrolami. Na papíře to nevypadalo nijak hrozivě, ale v lese bylo hodně hustníků a závod byl orientačně poměrně náročný.

Znovu jsem udělal přibližně tři větší chyby. Ta nejhorší přišla u sedmé kontroly. V jejím okolí jsem potkal Vlaďku, proběhl kolem ní a měl pocit, že kontrola musí být někde blízko. Přesto jsem ji dalších deset až jedenáct minut nemohl najít.

Teprve záznam v Liveloxu mi později ukázal, jak blízko jsem skutečně byl. Podle GPS jsem kontrolu minul asi o deset metrů. Stačilo trochu zpomalit, lépe se rozhlédnout a mohl jsem pokračovat. Místo toho jsem ztratil jistotu a začal pobíhat po okolí.

Porovnání se zkušenějším závodníkem v Liveloxu bylo hodně názorné. Oba jsme se dostali do prostoru kontroly, ale zatímco on ji našel, orazil a plynule pokračoval, já ji minul a drobné zaváhání proměnil ve více než desetiminutovou chybu.

Další výrazné ztráty přišly na osmé a desáté kontrole. Jen na kontrolách 7, 8 a 10 jsem nechal 22 minut a 36 sekund.

Přesto tam byly i povedené chvíle. Na třináctou kontrolu jsem měl nejlepší mezičas z celé kategorie H45A. To mě potěšilo a znovu potvrdilo, že když mám kontakt s mapou a vím, kam běžím, dokážu se pohybovat konkurenceschopně.

Do cíle jsem doběhl v čase 1:06:32 a skončil na 22. místě. Výsledek se nepovedl, ale celkový dojem z etapy byl dobrý. Závod mě bavil a krásný, i když náročný les plný hustníků jsem si užil.

Zároveň jsem si znovu uvědomil, jak důležitá je v orientačním běhu správná volba postupu a hlavně závěrečná dohledávka. Když kontrolu rychle nenajdu, nemá cenu pobíhat naslepo. Musím se vrátit k poslednímu místu, kde jsem si byl svou polohou jistý, a začít znovu.

Třetí etapa: místo sedmi kilometrů téměř sedmnáct

V neděli dopoledne mě čekala třetí a závěrečná etapa – dlouhá trať na mapě Štěrkovec. Trať měřila 7 kilometrů, měla převýšení 350 metrů a pouze sedm kontrol. To ovšem znamenalo dlouhé postupy, na kterých se dalo udělat hodně chyb.

Před startem jsem měl trochu těžké břicho. Snídaně asi nebyla úplně ideální, ve svalech jsem cítil předchozí dvě etapy a přidala se i lehká nervozita.

Po startu jsem běžel po fáborkách k mapovému startu. Tam jsem si naplánoval postup: vezmu to šikmo terénem, narazím na cestu, kus po ní poběžím a potom odbočím ke kontrole.

Plán by možná nebyl špatný. Měl ale jeden zásadní problém – díval jsem se rovnou na postup ke druhé kontrole. Jedničku jsem úplně vynechal, aniž bych si to uvědomil.

Asi po pětačtyřiceti minutách mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Za kopcem jsem zaslechl hlasy, a tak jsem se vydal tím směrem. Narazil jsem na rodinu, která byla v lese na houbách. Zeptal jsem se jich, kde se nacházím, a podle jejich rady zjistil, že jsem přibližně kilometr a půl od druhé kontroly.

V tu chvíli jsem si také uvědomil, že jsem si pravděpodobně vůbec neorazil kontrolu číslo jedna.

Řekl jsem si, že už stejně nebudu mít platný výsledek, ale nenechám se tím rozhodit a pokusím se najít alespoň zbývající kontroly.

Při návratu jsem nejprve dvojku minul, ale dostal jsem se na cestu nedaleko ní. Tam jsem se zorientoval, druhou kontrolu našel a hned potom pokračoval na trojku.

Z trojky jsem se vydal na čtvrtou kontrolu přes občerstvovací stanici. Tu jsem trefil krásně. Z občerstvovačky jsem si naplánoval další postup: pokračovat po cestě vzhůru, na další cestě odbočit doprava a dostat se do prostoru kontroly.

Čtvrtou kontrolu jsem už ale nikdy nenašel.

Terén mi přestal souhlasit s mapou. Viděl jsem tam dokonce posedy, které jsem na mapě nikde nemohl najít. Přesto jsem nějakou dobu pokračoval pouze podle odhadu a doufal, že se znovu chytnu.

Nechytil jsem se.

Po přibližně 85 minutách jsem hledání čtyřky vzdal a rozhodl se vrátit do cíle, abych tam vůbec zastihl pořadatele. Ani návrat však nebyl jednoduchý. Když jsem později potkal Petra, Honzu a několik turistů, zjistil jsem, že jsem se dostal úplně mimo prostor závodní mapy.

Odtud už jsem pokračoval pomalu směrem do cíle. Na čipu jsem měl nakonec pouze kontroly číslo 2 a 3 a potom cíl.

Teprve záznam z Garminu ukázal celý rozsah mého nedělního putování. Místo závodních 7 kilometrů jsem urazil 16,70 kilometru, nastoupal 730 metrů a v lese strávil přesně 3 hodiny a 15 sekund.

Můj první závodní den po padesátinách se tedy výsledkově vůbec nevyvedl. Přesto jsem z něj nebyl zklamaný ani otrávený. Spíše mě zajímalo, kde všude jsem vlastně běhal.

Co mi moje první Grand Prix Silesia ukázala

Výsledkově se mi celý víkend příliš nepovedl. Udělal jsem spoustu chyb, jednu kontrolu minul asi o deset metrů a v závěrečné etapě se dostal úplně mimo mapu. Přesto své první Grand Prix Silesia hodnotím pozitivně.

Nádherné terény, břidlicové skály, jezírka, louky, lesy i náročné hustníky – každý den byl jiný a každý mě něco naučil.

Znovu se také potvrdilo, že mým největším problémem není fyzická kondice. Když vím, kde jsem, dokážu běžet slušně. Potřebuji se ale naučit lépe volit postupy, zpomalit před kontrolou, pracovat s posledním jistým bodem a hlavně včas poznat, že terén přestal odpovídat mapě.

Jakmile si nejsem jistý, nesmím pokračovat pouze podle odhadu. Musím zastavit, srovnat mapu a vrátit se na místo, kde jsem svou polohou ještě bezpečně znal.

Orientační běh je někdy krásný právě tím, že ani dobrá fyzička nestačí. Můžete být rychlí, ale když běžíte špatným směrem, budete jen rychleji úplně někde jinde.

Po osmi měsících od svého prvního orientačního závodu mám stále obrovské množství věcí, které se musím naučit. Grand Prix Silesia mi to ukázala velmi názorně.

Ale chuť pokračovat mi rozhodně nevzala. Právě naopak. Jednou se snad na podobnou trať vrátím zkušenější, klidnější a schopný najít všechny kontroly.

A pokud ne, alespoň si zase pořádně zaběhám.